Projekt
Jitka Svobodová: Za hranou viděného
https://www.ghmp.cz/vystavy/jitka-svobodova-za-hranou-videneho/ 2023 – 14. 4. 2023 – 20. 8. 2023 Kurátorka: Helena Musilová Autoři: Josef Pleskot, Michaela Košařová
Díla Jitky Svobodové nemohou být v rámech
Jitka Svobodová pro svá díla rozvážně volí formát. Jeho velikost a poměry stran hrají očividně důležitou roli. Každý je vždy pečlivě pojednaný, ať už kresbou či malbou, až na samotný okraj. Způsob pokrytí celého formátu nedává rámaři žádnou možnost jeho překrytí ani jedním milimetrem rámu. Ale nejenom to. Téma obrazu a využití reálné obrazové plochy nedávají možnost ani ohraničení pomocí lišt, paspart, volných okrajů… Pokud by se tak stalo, dojde k jistému sevření díla, se kterým autorka možná vědomě, možná intuitivně, nepočítá. Aby obrazy Jitky Svobodové neztratily důležité prostorové přesahy, kterými jsou charakteristické, není prostě možné je zarámovat. Svobodové pojetí obrazového prostoru není ohraničeno formátem, ale rámem by bylo.
Způsob, jakým Jitka Svobodová zpracovává svá témata, není dostředivý. Děj obrazu není soustředěn v jeho epicentru, ale téměř absolutně mimo něj. Pochopení je dobré hledat ve všech směrech. Obraz samotný jako hmatatelný artefakt zachycuje návodný výsek z reality, který je součástí nepochopitelně neohraničeného prostoru. Domnívám se, že to je to velké, neopakovatelné a fenomenální na díle Jitky Svobodové.
Obrazy a kresby si žádají i speciální umístění na stěnách, které vymezují architektonický prostor. Mohou být umístěny na bílých zdech, ale ty znehodnocují jejich obrazové světlo. Naplno působí, jsou-li instalovány na banální šedé, pak září jako perly, stávají se okny (výhledy) do kosmu beztížných tajemných jevů věcí, do prostoru světa, který je víc neznámý než známý. Okna mohou být v různých výškách, protože obrazy Jitky Svobodové mají schopnost nám podsouvat měřítko, které je jiné, než to takzvaně “lidské“. Dovolují nám zažít proměnu reálného světa, která je poučná a povznášející.
JP / poznámky architekta / 14.3.23
Jitka Svobodová pro svá díla rozvážně volí formát. Jeho velikost a poměry stran hrají očividně důležitou roli. Každý je vždy pečlivě pojednaný, ať už kresbou či malbou, až na samotný okraj. Způsob pokrytí celého formátu nedává rámaři žádnou možnost jeho překrytí ani jedním milimetrem rámu. Ale nejenom to. Téma obrazu a využití reálné obrazové plochy nedávají možnost ani ohraničení pomocí lišt, paspart, volných okrajů… Pokud by se tak stalo, dojde k jistému sevření díla, se kterým autorka možná vědomě, možná intuitivně, nepočítá. Aby obrazy Jitky Svobodové neztratily důležité prostorové přesahy, kterými jsou charakteristické, není prostě možné je zarámovat. Svobodové pojetí obrazového prostoru není ohraničeno formátem, ale rámem by bylo.
Způsob, jakým Jitka Svobodová zpracovává svá témata, není dostředivý. Děj obrazu není soustředěn v jeho epicentru, ale téměř absolutně mimo něj. Pochopení je dobré hledat ve všech směrech. Obraz samotný jako hmatatelný artefakt zachycuje návodný výsek z reality, který je součástí nepochopitelně neohraničeného prostoru. Domnívám se, že to je to velké, neopakovatelné a fenomenální na díle Jitky Svobodové.
Obrazy a kresby si žádají i speciální umístění na stěnách, které vymezují architektonický prostor. Mohou být umístěny na bílých zdech, ale ty znehodnocují jejich obrazové světlo. Naplno působí, jsou-li instalovány na banální šedé, pak září jako perly, stávají se okny (výhledy) do kosmu beztížných tajemných jevů věcí, do prostoru světa, který je víc neznámý než známý. Okna mohou být v různých výškách, protože obrazy Jitky Svobodové mají schopnost nám podsouvat měřítko, které je jiné, než to takzvaně “lidské“. Dovolují nám zažít proměnu reálného světa, která je poučná a povznášející.
JP / poznámky architekta / 14.3.23
