Fragmenty paměti Poklad katedrály sv. Víta v Praze v dialogu s Edmundem de Waalem, Josefem Koudelkou a Julianem Rosefeldtem

Může to být komplementární!

Výstavní prostor v Lipsiusbau je pozoruhodný!

Čím je pozoruhodný?

Procházím jím, zkoumám jej, jsme na začátku práce. Záhy ve mně začne převládat pocit, že jde o vzácný prostor, který zvedá hlavu, který nutí zvedat hlavu. Poslechnu a zvednu ji. Dochází mi, že musím pochopit jeho příčný profil – řez. Studuji řez a vnímám, že prostor je sestaven z těžkých architektonických elementů – autentických starých fragmentů a nedávno připojených nových prvků. Ale čím jsou spojeny, co je jejich pojivem? Vnímám pulzující prostor jako dech při četbě dobře strukturovaného textu. Těžké pasáže se čtou složitě při dlouhém soustředěném nádechu. Postupně ale přichází možnost lehkého úlevného vydechnutí. Při něm naskakují před očima hvězdičky naděje a bublinky kyslíku osvěžují mozek.

Prostor Lipsiusbau je umně složeným textem.

Má se v něm odehrát výstava Fragmenty paměti. Dominantním exponátem je poklad svatovítské katedrály v Praze - soubor vzácných artefaktů, které byly sebrány a poskládány ze střípků historie s touhou udržet paměť, rozvíjet ji, navazovat na ni. Podat svědectví, napsat o něm text.

Dostavuje se přesvědčení, že to půjde, že se to hodí, že taková výstava zde může mít velký význam. Dokonce naskakuje zvolání: Může to být komplementární!

Svatovítský poklad – sbírku stovek paměťových fragmentů – naskládáme do monumentální skříně a použijeme ji jako další element, kterým zkompaktníme architektonický prostor Lipsiusbau.

Nabízí se učinit komplementární ještě komplementárnějším.

Díla Edmunda de Waala, Josefa Koudelky a Juliana Rosenfelda reflektují téma paměti, zkoumají paměť, utužují ji, obohacují ji, dále ji píší – mají být součástí výstavy. Mohou přidat hodnotu svědectví neutuchajícího zájmu o podstatné. Mohou rozšířit text. Půjde o to zapojit je v rytmu čtení.

A knihovna? Knihovna uchovává tisíce textů, tisíce fragmentů paměti. Její zbudování jako součásti výstavy se zdá nezbytné. Doslovnost textu nemusí být na závadu.

To je architektura výstavy Fragmenty paměti.